Jarní procházka po kopcích Mallorcy – GR 221 (29. 4. 2017 – 9. 5. 2017)

Loňská zkušenost s Madeirou nás přesvědčila o tom, že jarní výlet na nějaký ostrov, mimo sezónu, je fajn řešením přechodu mezi zimou a jarem. Ve hře bylo několik ostrovů (Korsika, Mallorca, Sardinie), ale nakonec padla volba na Mallorcu. Vyhrála kombinace časově zvládnutelného treku v horách a ještě k tomu levné letenky.

Mallorca (po zkušenostech bych jej nazval jako „litlle Germany“) je ostrov patřící mezi tzv. Baleárské ostrovy, ležící ve Středozemním moři cca. 200 km od pobřeží (Valencie a Barcelona). Hlavním městem je Palma de Mallorca. My jsme se vydali do pohoří Tramuntana, kterým vede GR 221. V tomto pohoří je umístěno asi 170 km turistických cest. My jsme se vydali na cca. 126 km dlouhou trasu ze Sant Elm do Pollençy.

Původně jsme plánovali trasu zvládnout v šesti dnech. Nakonec jsme ji zvládli za pět dní. Hned první den jsme zjistili, že bude problém s vodou, která šla sehnat většinou jen ve městě.

Sant Elm – Estellences

Letíme z Lipska pozdě v noci. Do Palmy přilétáme po půlnoci. Na letišti si dáme chvíli šlofíka s tím, že pojedeme ranním autobusem na naši startovní pozici, do St. Elmu. Prostou kalkulací na místě zjišťujeme, že v přepočtu na osobu nám vyjde levněji taxík. Ten nás odváží až na nádraží. Jedeme do městečka Andratx, kde vystupujeme u benzínky a kupujeme benzín do vařiče. Původně jsme chtěli jít do Sant Elmu pěšky, ale nezáživných 9 km po asfaltu nás přesvědčilo, že si počkáme na autobus. Ten nás zavezl až přímo na start, do městečka Sant Elm – laça de Mossèn Sebastià Grau. Vyrážíme. Stoupáme sice jen do necelých 500 m.n.m., ale z nuly to trochu zabrat dá. Počasí nahoře se zatahuje. Fouká vítr a je mlha. Navíc zjišťujeme, že říčky, potůčky a prameny zaznamenané v mapě jsou vyschlé a bude problém s vodou. Naštěstí není takové vedro. Nadějně vypadala ubytovna Coma d’en Vidal, ale voda netekla. Nicméně, z budovy zrovna odcházelo několik párů s dětmi. Kromě toho, že nám tihle místní nabídli doplnění vody, jako bonus nám dali čtyři piva (že se jim s nimi nechce táhnout dolů do vesnice a že stejně odchází). Za to jsme jim dali krabičku bonbónů pro děti (než ovšem každé dítě od rodičů dostalo bonbón, muselo nám jít osobně poděkovat :-)). Každopádně, hlavně kvůli vodě jdeme hned první den nad plán několik kilometrů do vesničky Estellences, kde jsme preventivně doplnili další vodu. Ačkoliv celkem utahaní bez pořádného spánku musíme ještě další tři kilometry za vesnici najít místo ke spaní. Začíná foukat vítr, a proto nám přišel vhod nevyužitý přístřešek na dřevo.

Estellences – Esporles – Valldemossa

Přes noc se naštěstí vítr i počasí uklidnilo a vstáváme do krásného počasí, které nás už naštěstí neopustilo. Cestou procházíme nad vesničkou Banyalbufar krásným olivovým hájem. Míjíme spoustu starých polorozpadlých staveb a zdí postavených technikou „dry stone“.  To je technika skládání kamenů na sebe bez spojovacího materiálu. Odtud scházíme do městečka Esporles. Jedná se o příjemné a v tuto dobu klidné a tiché městečko. Narážíme na bistro. Všechno vypadá lákavě. Ochutnáváme nějaké těstoviny, rybu, či lilek. Chutná to velmi dobře. Chvíli odpočíváme, doplňujeme zásobu vody. Tuto etapu chceme končit někde v okolí městečka Valldemossa. Jedná se o historické městečko, jehož dominantou je starý kartuský klášter, který byl původně založený jako královská rezidence a až v roce 1399 byl změněn na klášter. Dáváme si zde skvělou zmrzlinu, pivo, doplňujeme vodu. Místo na spaní nacházíme kousek za městečkem u polorozbořeného domku.

Valldemosa – Deia – Soller

V noci je ve srovnání s ostatními dny poměrně zima (což jde v letních spacácích cítit). Je to hlavně tím, že spíme v údolí. V noci kolem nás navíc občas proběhnou ovce se svým hlasitým „békáním“.. 🙂 Vstáváme brzy. Kvůli zimě a tomu, že je slunce za kopečky a do údolí se jen tak nedostane, odkládáme snídani. Vylézáme nahoru, kde krásně svítí a hřeje. Tam si děláme v klidu snídani a sušíme navlhlé věci na spaní. Cesta z vrcholu Es Caragolí (944 m.n.m.) nám zabere poměrně dost času. Jedná se o poměrně strmý sestup (sic jen o 700 výškových metrů) do vesničky Deia. Zde si za odměnu dáváme místní pivo a kupujeme si krásně zralou a z Madeiry nám známou Anonu. Přesně, Annonu cherimolu, známou též jako čerimoja. Dužina je naprosto skvělá a šťavnatá, ale semena jsou jedovatá a když se opraží slouží jako silné dávidlo a projímadlo. Nám z ní naštěstí nic nebylo.. .:-) Deia je mimochodem další krásná vesnička na GR221, ale bylo zde poměrně více turistů oproti ostatním místům, která jsme mohli vidět. Po pivku jsme veselí. Proto aspoň lépe snášíme následující kilometry po asfaltu. Stoupáme opět mírně na horu. A pak se rozhodujeme, zda chceme jít na pláž a dát první koupačku, nebo jít rovnou od městečka Sóller. Po dlouhém váhání se nakonec rozhodujeme pro pláž. Po vyčerpávající cestě se nám dostává příjemného svlažení v moři v přístavu Port de Sóller. Do Sólleru samotného využíváme historickou tramvaj, která spojuje přístav s městem. Trasa je dlouhá 4,8 km, byla otevřena v roce 1913 a  tramvaj zastavuje v 17 zastávkách. Na náměstí neodoláme místním restauracím. Dáváme si Paellu, smaženou rybu a Sangrii. Doplňujeme vodu, kupujeme nějakou tu láhev červeného a vydáváme se opět hledat místo na spaní. Opět spíme kousek za městem. Popíjíme, sledujeme zapadající Slunce…

Soller – Coll des Prat

Ráno opět snídáme až na kopci. Ranní výstupy jsou díky stínu jednodušší a příjemnější než v případném vedru. Poté, co jsme dosáhli horského sedla coll de l’Ofre se nám nabízí krásný výhled na jezero embassament de Cúber. Zda si dáváme obědovou svačinku. Doplňujeme vodu a vydáváme se v poměrně velkém teple stoupat nahoru do cca. 1 200 m.n.m. (cca 500 m stoupání). V momentě, kdy jsme došli do horského sedla Coll des Prat, bylo nám jasné, že další místo na spaní nebudeme řešit. Tady jsme si odpočinuli, připravili jídlo, k večeru spaní a čekali jsme na západ Slunce. Poté se krásně usínalo…

Coll des Prat – Lluc – Pollença

Ráno jsme si přivstali na východ Slunce. Nasnídali jsme se a vyrazili na poslední etapu našeho putování po GR 221. Věděli jsme, že nás čeká opět sestup o nějakých 700 m do kláštera Lluc, a to s posledními zbytky vody. Nicméně, dopoledne Slunce ani moc nepražilo a hlavně, cesta vedla převážně lesem. Santuari de Lluc je klášter, který se nachází v nadmořské výšce 525 m.n.m. a který byl založen ve 13. století. Množství turistů svědčilo o tom, že se jedná o jeden ze startovních bodů na pěší výlety po okolí. Zde jsme nakoupili nějaké suvenýry na památku, protože oproti jiným obchodům byly poměrně vkusné.  Odsud už nám chybělo posledních cca. 16 km do cíle celého treku. Posledních 10 km však bylo buď po asfaltu nebo po prašné silnici, což nebylo v panujícím horku to pravé. Tato část cesty nás zničila natolik, že jsme se nakonec zajistili ubytování v místní ubytovně pro turisty (Refugi del Pont Roma). Dáváme sprchu a vyrážíme do města. Při hledání nějaké tradiční místní restaurace narážíme na Češku, která zde bydlí. Dává nám několik tipu a podotýká, že jsme měli relativně štěstí, co se počasí týče. Přeci jen je stále jaro. Než otevře vybraná restaurace, jdeme ke kostelu el Calvari, kam vede 365 schodů. Každý schod je pro každý den v roce. V restauraci si dáváme tapas. Jedná se o jakési degustační talířky všeho možného (ryby, sýry apod.). Tento způsob je velmi oblíbený a je součástí španělské stravovací kultury.

Procházka kolem Cala de Sant Vicenc

Počasí se nám zamračilo. Původně jedeme autobusem do Port de Pollenca. Avšak, protože máme ještě čas, tak vystupujeme v přímořské vesničce Cala de Sant Vicenc. Dopoledne si zde  dáváme hezký okruh v kopcích, který nám doporučil místní průvodce. A protože se počasí umoudřilo, jdeme se poté koupat na pláž. Na spaní jsme si vyhlédli místo na vesničkou.

Cala de Sant Vicenc – Palma de Mallorca

Ráno, kolem 5. hodiny nás probouzí začínající bouře. Je zataženo, fouká, blýská se. Rozhodujeme se, že rychle sbalíme věci a vyrazíme se schovat do vesnice. Pár kapek přečkáme na kryté terase restaurace. Nakonec se vydáváme do přístavu Port de Pollenca. Nakupujeme v místním supermarketu, snídáme na náměstí a nakonec odjíždíme do Palmy.

V Palmě si užíváme dva dny na hotelu. Jídlo, pohodička na pláži, víno, projížďka na kolech a nakonec v pondělí brzké ranní vstávání a cesta taxíkem na letiště. Jediný negativní poznatek z Palmy – je plná německých turistů, hlavně těch mladých, kteří se přijeli rozloučit se svobodou. Jsou hluční, ale, pokud jsme popošli o dvě ulice dál nad hlavní třídu, byl klid.

I tak se jedná o pohodový ostrov, kde člověk mimo sezónu může najít to, co potřebuje – klid a relax (a v kopcích ten klid platil mnohonásobně více)… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *