Pár kroků napříč kopcovitým a hornatým Kyrgyzstánem (29. 6. 2017 – 16. 7. 2017)

Konečně jsem dopsal a odevzdal disertační práci a dostávám se k tomu, abych napsal pár slov o naší poslední dovolené (sice je to už třičtvrtě roku, ale nedokázal jsem si najít souvislý okamžik, abych to shrnul a vybral z toho množství fotek). Tak s chutí do toho…

Na východ mě to nikdy netáhlo, ale jednoho dne Peťa řekla, že by ráda navštívila zase nějaký „stán“. Začal jsem hned aktivně pátrat a nejlepší alternativou se mi zdál právě Kyrgyzstán. Kupodivu i letenky nevyšly draho a tak jsme si je na Štědrý den 2016 koupili.

Očekával jsem dobrodružství v Kyrgyzstánu, ale to kupodivu nastalo hned na úvod, kdy jsme se autem nedostali z chaty. Vydatně pršelo a potok se rozvodnil natolik, že jsme nepřejeli přes brody. V dešti jsme tedy šli na autobus a už z Prahy jsme odlétali promočení.

Letíme přes Istanbul (na letišti způsobila rozruch jen policie, která tam naháněla nějakého týpka , a ženská, která tam něco křičel a brečela u toho – protože zavřeli vstupní brány, tak jsme na pasové kontrole čekali asi hodinu), kde máme v podstatě skoro celý den na to, abysme si jej prošli. A tak se jdeme podívat na Hagia Sofia a opodál k Modré mešitě. Navštěvujeme i Old Bazar, který „prý musím zažít“. Prostě obrovská tržnice, kde vám každý chce něco prodat. Tím, že jsme tam byli relativně brzy, byl ale klid. Poté jsme si dali tureckou snídani – vařené vejce, chléb, dva druhy sýra, máslo, olivy, med, salám, rajče, okurky – dost na to, aby se člověk najedl. Objednaným shuttle busem jsme vyrazili na letiště raději dříve. Ale cesta proběhla rychle. Otázka je, zda by takto rychle proběhla, i kdybychom vyráželi ve špičce (byl pátek). Tentokrát pasová kontrola proběhla rychle. Když už jsme se dostali do letadla, poměrně dlouho, asi hodinu a půl jsme čekali na dráze, čímž jsme nabrali zpoždění.

Let probíhal v pohodě, trval skoro šest hodin… Spíš v pohodě než nepohodě. Problém přišel až po pasové kontrole, kdy jsme čekali na zavazadla. Moje dorazilo, Peti nikoliv. Ale takových lidí bylo vícero. Polovina zavazadel, co jezdila po páse totiž měla své majitele a polovina nikoliv. U ztrát a nálezů se hromadili lidi. Pracovníci letiště zmateně a chaoticky pobíhali. Sem tam někam telefonovali. Nakonec se ukázalo, že Turci popletli letadla. Naštěstí ale dvě letadla do Biškeku, která letěla krátce za sebou, takže zavazadla doputovala záhy (tím, že jsme měli zpoždění, to bylo v podstatě do hodiny).

O Kyrgyzstánu jsem četl hodně, o chování, o cenách a stejně jsem vlastně nebyl připraven. Hned poté, co jsme vylezli z letiště se na nás seběhli taxikáři a další řidiči a nabízeli nám dopravu do centra Biškeku (asi 30 km). My ale hledali maršrutku č. 380, která nás za 50 somů (asi 15 Kč, když hodně zaokrouhlím) dovezla do centra. My se pak ještě přesunuli k obchodu Redfox, což je asijský obchod s outdoorovým vybavením, kde jsme koupili plynové kartuše. Kousek vedle byl supermarket, koupili jsme si něco k snědku a v trávě jsme posnídali. Ze západního autobusového nádraží jsme vyrazili do Karakolu, kde jsme měli zamluvený hostel. Na nádraží nás opět čekal atak mraků taxikářů a dohazovačů, co si chtějí chytit svého turistu. Nakonec jsme vzali maršrutku za 500 somů (později jsme se dozvěděli, že normálně jezdí za 350 somů, ale co už). Po 6 hodinové cestě jsme se ocitli v prašném Karakolu…cesta byla drsná… do té doby jsem si nedokázal ani z vyprávění představit, co je to cestovat maršrutkou… 3 km jsme pak šli přes město na hostel Karakol based hostel, který byl nově opravený a rozjížděl se – čisté pokoje, koupelny, kuchyně, ručníky, snídaně a milý personál. Navíc jsme si zde mohli v uzamknutých skříňkách nechat část věcí, které jsme nepotřebovali…

Karakol – Svetlaya Polianka – Yeti Ögüz – Teleti Pass – údolí Karakol – Karakol (82,5 Km)

Na trhu jsme si kopili čerstvou zeleninu, meloun a další věci za pár korun a vyrazili jsme do kopců. Naplánovat cestu je možné mnoha způsoby. My jsme si naplánovali čtyřdenní trek přes sedlo Teleti (3 800 m.n.m.). Počasí je nádherné. Maršrutkou cestujeme do věsničky Svetlaya Polianka. Tam kupujeme ještě vodu (zapomněl jsem na hostelu filtr) a zeleninu. Opilý chlapík nám nabízí odvoz autem 🙂 Jdeme nádherným rozlehlým údolím, kudy běžně turisti nechodí, ti začínají rovnou v Yeti Ögüz. My do Yeti Ögüz přicházíme po celém dni a po 26,5 km. U „puklého srdce“ si kupujeme od pána med a u řeky si stavíme stan. Dáváme si koupel v ledové vodě a jdeme odpočívat…

Noc u hučící řeky byla náročná. Je trochu zamračeno, ale pokračujeme zase o něco výše. Zase kupujeme čerstvou zeleninu, ráz přírody se mění, začínají lesy a kolem se pase spousta krav a koní. Po 16 km nacházíme krásné místo ke stanování. Děláme si salát z bylinek, co rostou všude kolem, kocháme se krajinou a odpočíváme…

Po klidné noci je všude kolem znát, že jsme už poměrně vysoko. Je mokro a vlhko, ale obloha je krásně modrá a slunce se postupně přes okolní hory dostává až k nám. Vyrážíme na cestu. Čeká nás překonání sedla Teleti (pro mě do té doby nejvyšší místo, kde jsem byl). Cestou potkáváme dva Čechy, kteří spali u stanu jednoho pastevce. Ten nám nabízí snídani a čaj. Něco málo prohodíme i rusky. Pak vyrážíme do kopce, je to náročné, ale jde to celkem v pohodě. Děláme vrcholovky a dolů sjíždíme i část po sněhu. O to horší je pak sešup do údolí Karakol. Cesta je prudká, klouže to a je náročné hlavně na kotníky. Nakonec po 22 km stanujeme na ostrůvku, kolem kterého dříve tekla řeka z obou stran. Dnes jen z jedné strany, ale i tak je řeka silná a večer slyšíme, jak valí kameny…. Další den nás už čeká jen cesta údolím Karakol do Karakolu. Tu nám usnadňuje jeden místní, který nás autem vezme téměř před „náš hostel“ 🙂

 

Karakol – Altyn Arashan – Alakol – Altyn Arashan – Karakol (51 km)

Na další tři dny jsme měli poměrně jasno. Přes Alakol si dáme okruh zase údolím Karakol zpět. Nakonec volíme variantu přespání v údolí Altyn Arashan, další den nalehko k jezeru Alakol a po přespání zpět údolím Altyn Arashan do Karakolu. To byla nakonec fajn varianta. Údolí Altyn Arashan se mi jeví trochu jiné, více turistické, jezdí zde více aut a náklaďáků, které vozí turisty nahoru a dolů. My jdeme po svých. Máme čas na to vnímat okolní krajinu, hučení řeky, jahody podél cesty a povídat si u salátku s britsko korejským párem (člověk pracující na dokumentech pro BBC a budoucí lékařka). Kromě toho si dáváme kopel v termálních pramenech, snažíme si popovídat s místními dětmi, kteří nás začali okupovat při stavbě stanu a sahat nám do věcí. Naštěstí začíná zlehka pršet, tak je rodiče volají zpět. Ráno balíme, krosny schováváme do křoví a vyrážíme opět na ještě vyšší bod – sedlo nad jezerem Alakol (3 950 m.n.m. – pro jistotu jsem si vyšel ještě kousek výš, abych se dostal do těch 4 000 :-)). Akorát jsme trochu podcenili cestu a to, co si vzít s sebou. Dvě tyčinky opravdu nestačily a tak jsme nahoru málem ani nedošli. Vyčerpaní jsme vylezli nahoru. Posledních sto výškových metrů bylo fakt náročných. Kolem nás létaly kameny, které dolu shazovali turisti, kteří šli dolů (moc jich nebylo, ale i tak to bylo nepříjemné). Cesta po štěrku a v podstatě písku dost klouzala. Ale stálo to za to… navzdory tomu, že cestou nahorů nám pálilo slunce do zad a cestou dolů také. Takže se mi po čase opět zapalovaly lýtka 🙂

V okolí Karakolu jsme tak dali 133,5 km. Nádherná údolí, milí lidé a ačkoliv se říká, že sem jezdí stále více turistů, tak to ještě šlo. Uvidí se za pár let.

Po Karakolu jsme se přesouvali do Kochkoru. Rozloučili jsme se na hostelu, kde to bylo super. Bylo hrozný vedro. Maršrutkou jsme dorazili do Boken baeva, odkud jsme si vzali taxík do Balykchy a další do Kochkoru. Prostě, jiná veřejná doprava nejel. Musím říct, že v taxíku jsem měl hodně sevřený půlky. Vzdor stavu místních komunikací se toho fakt nebojí… Navíc, i krajina už nebyla tak krásně zelená, spíš taková měsíční. Ubytovali jsme se na hostelu Mira a druhý den jsme vyrazili opět do výšek, tentokrát k jezeru Köl Ükök.

Kochkor – Köl Ükök – Kochkor (56 km)

První část cesty vedla vyprahlou krajinou. Až poté přišlo na  řadu trochu zeleně. Počasí vypadalo taky slibně, ačkoliv den předtím se přehnala bouřka. A čím výše jsme stoupali, tím více jsme si připadali jako v prádelně. Jedná se o méně vytíženou trasu, protože většina turistů míří spíše k jezeru Songkul. Takže jsme jen občas míjeli stádo koní nebo krav a asi jen jednou turisty na koni. Všechno se zdálo v pohodě, až do místa, kde jsme museli přebrodit rozbouřenou řeku. Sundali jsme pohory a šli. V momentě, kdy jsme byli na druhé břehu, počasí se pokazilo. Začalo pršet a poprvé jsme měli tu čest s bouřkou ve 3 000 m.n.m. Dřív než jsme na sebe dostali pláštěnky, byli jsme od hlavy až k patě promočení, včetně bot. Asi 500 metrů od nás byly jurty. V jedné jsme přečkali liják a rozhodovali jsme se co dál. Nejprve jsme to vzdali, bylo zataženo a nechtěli jsme být v mokrém oblečení v ne úplně teplém počasí. Vydali jsme se zpět. Přebrodili jsme řeku a šli dolů. Samozřejmě nás začalo hryzat svědomí, že to vzdáváme, když jsme si několik stovek metrů vyšlápli. Přesvědčilo nás výrazné zlepšení počasí. Znovu jsme tedy přebrodili řeku a šli zdolat posledních asi 800 výškových metrů. Za odměnu a vytrvalost a za zničené nohy, od sandálů, se nám dostalo krásných pohledů a ráno i úžasného počasí. Druhý den jsme si v pohodovém tempu vyrazili zpět do Kochkoru.

Další den nás zase čekal daleký přesun, tentokrát do Biškeku. Dlouho jsme hledali na internetu, jak se z Kochkoru dostat. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než si vzít taxík. Naštěstí potřeboval jet i jeden izraelský pár, což se nám hodilo a jim taky. Jeli jsme tedy spolu. Za dvě a půl hodiny jsme byli v Biškeku. Tentokrát byla cesta relativně bezpečná. Zamířili jsme si to do hostelu Friends Guest House, který jsme si den předtím zamluvili přes net. A na první pohled nás tohle ubytování uchvátilo. Dalo by se říct, že to byla taková oáza uprostřed prašného Biškeku.

Biškek – Ala Archa – Biškek (27 km)

Na poslední trek jsme si vyrazili do národního parku Ala Archa. Jízda maršrutkou byla „zábavná“. Konečně jsem si zažil, jak vypadá plná maršrutka a jak se cítí sardinky v konzervě. Na startu národního parku, kam nás maršrutka dovezla, se zaplatí vstupné, nikterak velké (asi 80 Kč). Měli jsme v plánu si vyjít o trochu výše, než jsme dosud byli, protože zde se už nachází pětitisícovky a větší. Nicméně, zradilo nás počasí a tak jsme došli jen k hotelu Ala Archa, kde jsme si dali teplou polévku a přemýšleli, co v dešti podnikneme dále. Nakonec jsme si zaplatili přístešek u hotelu, kde jsme mohli bivakovat. Počasí se neumoudřilo… Lidé se vraceli z hor s tím, že to prší a klouže to. Noc u hotelu byla příšerná. Večer tam najela svatba, spustila se diskotéka a do dvou do rána to tam hlučelo… Další den bylo opět zataženo, ale aspoň kousek jsme si vyšli údolím nahoru. Poté jsme se vrátili do Biškeku na hostel. Poslední den jsme si už jen prošli město, bazar a odpočítavali posledních pár hodin v Biškeku, potažmo v Kyrgyzstánu…

A tím celý příběh končí. Navzdory obavám mě první cesta na východ nadchla. Vyšla na pár korun, potkali jsme zajímavé lidi, ochutnali zajímavá jídla… Doufám, že turismus tuto zemi úplně nezničí, protože, co se týče přírodních krás, má co nabídnout, a to jsme zdaleka neochutnali všechno… ale to třeba někdy příště…

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *