Niedere Tauern – “ Von Hütte zu Hütte“ (2. – 8. červenec 2016)

 

O tom, že budeme mít dovolenou v červencovém svátečním týdnu jsme věděli dlouho, ale nebyli jsme schopni vymyslet, kam se to vlastně chceme vydat. Věděli jsme, že chceme jet autem asi směr Rakousko a Alpy. Tři dny před odjezdem nás už okolnosti donutily a podívali jsme se do mapy. Rázem bylo rozhodnuto => cílový bod SCHLADMING a putování v Nízkých Taurách.

Schladming je malé městečko ve spolkové zemi Štýrsko. Nachází se ve výšce 745 m.n.m. v severských svazích Nízkých Taur. Bydlí v něm necelých 7 tisíc obyvatel. Město je hojně navštěvované především v zimní sezóně, neboť vrcholy Planai a Hochwurzen patří do tzv. lyžarské houpačky přes čtyři hory. Nicméně, nabízí i spoustu možností pro aktivní letní turistiku. Pro nás se stalo výchozím bodem pro naše putování napříč pohořím Nízké Taury. Ty jsou významnou částí tzv. Centrálních krystalických Alp. Střídají se zde travnaté oblé vrcholy, ale také spousta vysokých žulových štítů. My jsme zavítaly do části Schladmingské Taury (nejnavštěvovanější část s nejvyšší vrcholem Nizkých Taur – Hochgollingem). Jedná se o více jak 50 km dlouhý skalnatý hřebe se vším – majestátní štíty, jezera, vodopády, soutěsky. Jak řekl jeden turista ze Slovenská: „Mně se tu líbí, protože je to vlastně kombinace slovenských hor dohromady. Má to něco z Tater, z Fatry a z Roháčů.“ Pro nás se z plánovaného spaní venku v horách stal poměrně pohodlný výlet se spaním na chatách (aspoň jsme využili plně členství v Alpenverein).

Schladming => Hochwurzenhütte (3,4 km, stoupání 714 m, klesání 15 m)

Na cestu z ČR se vydáváme v sobotu brzy ráno s ohledem na první prázdninový víkend. Po 6 hodinách v autě dorážíme na místo. Využíváme komfortu dvou aut a s ohledem na konec trasy v jiném bodě si auta strategicky rozmísťujeme. Při příjezdu na náš start, stanoviště lanovky Gipfelbahn Hochwurzen začíná pršet. Čekáme v autě, až přestane. Naštěstí přestalo pršet záhy, a tak balíme krosny a vyrážíme do našeho prvního bodu, na Hochwurzen (1 849 m.n.m.), kde se nachází Hochwurzenütte. Milan si jako bonus veze z ČR 7,5 kg meloun, který si po našem naléhání bere do krosny. Cesta (ostatně jako celý náš okruh) je skvěle značená. Navigaci využíváme hlavně pro odhad vzdálenosti. První den není nikterak náročný a poměrně v pohodě dorážíme do cíle. Venku začíná pršet, proto se ubytujeme, dáváme si radlera, meloun a nakonec teplou polévku… Jdeme brzy spát, abychom nabrali síly na další dny…

Hochwurzenhütte => Ignaz – Mattis Hütte (14,5 km, stoupání 1 226 m, klesání 1 073 m)

Ráno vstáváme, děláme si snídani a jdeme zaplatit ubytování. Díváme se na prostřený stůl. Paní domácí ukazuje, že je pro nás, že snídaně je v ceně (nutno dodat, že cena je oproti očekávání a oproti ostatní chatám vyšší – až později se dozvídáme, že je to vlastně spíš hotel – njn. zkušenost). Nezbývá nám tedy nic jiného, než si dát druhou snídani a vydat se dál. První část cesty nám moc výhledu nenabízí. Je zataženo, mlha. S postupujícím časem se ovšem počasí moudří a nabízí se nám krásné výhledy. První polovina cesty je primárně do kopce. Vycházíme na vrchol Hochfeld (2 189 m.n.m.) a obědváme pod vrcholem Schiedeck (2 339 m.n.m.). Procházíme skrz stáda krav a ovcí. Místy procházíme úseky, kde se musíme držet řetězů, ale nic náročného. Od vrcholu Schiedeck už jen klesáme. Nejprve k jezeru Brettersee a pak až k Ignaz – Mattis Hütte (1 986 m.n.m.). Tato chata stojí u jezera Giglachse. Ubytujeme se a ještě jdeme na procházku kolem jezera, užíváme si lepšící se počasí a všichni se těšíme do postele….

Ignaz-Mattis Hütte => Keinprechthütte => Landawirseehütte (9,5 km, stoupání 1 184 m, klesání 1 182 m)

Ráno jsme si na terase chaty udělali snídani a dívali jsme se, kudy, že to vlastně ta naše cesta povede. Před námi se totiž tyčil jen majestátní štít s vrcholem Rotmandlspitze (2 453 m.n.m.). Vyrážíme s tím, že nás čekají dva výstupy a dva sestupy. Postupně, blížíce se pod vrchol, vidíme i cestu, která nás čeká. Zespodu vypadá cesta celkem náročně, ale v konečném důsledku to nebylo zase tak složité. Cesta ubíhala rychle a na Rotmandspitze nás vítal zástup ovcí! Dáme si svačinku, uděláme fotky a razíme dále. Zčásti jdeme po sněhu a zčásti po kamenech. Ke Keinprechthütte (1 872 m.n.m.) nás čeká prudký sestup. Zde si dáváme radlera a nějaké malé občerstvení. Malé, ale těžké. Takže se nám těžko vstávalo a šlo dál. Čekalo nás další 500 metrové stoupání. Chvíli jdeme po vrstevnici, opět mezi krávami a ovcemi. Pak přichází klasické horské stoupání, s vyššími kameny. Potkávám dva čilé rakouské seniory, kteří dolů vyloženě běží. Výstup nahoru jde pomalu, síly dochází (kromě Darjee, která vyběhne rychle na kopec a pak na nás čeká), ale nakonec to všichni zvládneme bez větších problémů. Nahoře prohodíme pár slov s nějakými Čechy, kteří se chystají jít dál zavřeným úsekem. Opět nás čeká prudký sestup dolů, tentokrát na Landawirseehütte. Všichni se po náročném dni těšíme na spánek. Dáváme ledovou sprchu (teplá stojí 4 Eura a navíc, víme, že voda zrovna moc neteče – po kapkách). Děláme si večeři a jdeme brzy spát, neboť chceme i brzy vstávat. Nejsou dobré vyhlídky na počasí a byli bychom neradi, aby nás na nejvyšším vrcholu Nízkých Taur zastihla bouřka (která měla podle předpovědí přijít kolem třetí hodiny odpolední).

Landawirseehütte => Hochgolling => Gollinghütte (7,8 km, stoupání 1 060 m, 1 398 m)

Ráno jsme vstávali hodně brzy. Udělali jsme si pořádnou snídani a vyrazili jsme na nejvyšší vrchol Nízkých Taur, Hochgolling (2 863 m.n.m.). Slunce krásně svítilo, šlo se příjemně, i když přes nepříjemné úseky, jako např. plochu pokrytou zmrzlým sněhem a po sypajících se kamenech. Avšak, poměrně rychle jsme byli v sedle pod Hochgollingem. Zde se naše výprava rozdělila. Milan se uvolil, že nakonec pohlídá Darjee (a bylo prý dobře, neboť poté, co jsme odešli na vrchol, by stejně asi rozkousala vodítko). My jsme už „nalehko“ „vyběhli“ na vrchol. Cesta vedla po prudkém svahu. Po cca. 400 m se můžete rozhodnout, zda chcete jít lehčí, nebo těžší trasu. My šli samozřejmě tu lehčí (těžší už vyžadovala i vybavení pro lezení), ta vedle zčásti po zmrzlém sněhu, zčásti po sypkém povrchu, který klouzal, zčásti lezení po vysokých kamenech a mezi kameny, sem tam byly i kramle a řetězy. Pro mě zatím nejtěžší výstup na vrchol. Nicméně, stálo to za to. Počasí super, výhledy super a pocit k nezaplacení. Udělali jsme vrcholové fotky a šli zpět. Celkově nám cesta z chaty zabrala asi 4,5 hodiny. Dolů už to šlo rychleji. Občerstvili jsme se a vydali se na sestup ke Gollinghütte. Ten byl dost nepříjemný po kamenné suti. Občas se vedle cesty valily kameny obrovskou rychlostí dolů. Nakonec jsme sešli do klidného údolí, kde se pásli koně, tekl potůček, prostě takový klid oproti horským štítům. Na Gollinghütte jsem si dali klasicky radlera, polévku, výjimečně sprchu (za 4 Eura, ale vůbec netekla), půjčili si kytaru, zazpívali. Prostě pohodička. Bouřka sice přišla, ale až k večeru.

Gollinghütte => Schladming (14,4 km, stoupání 356 m, klesání 1 132 m)

Tento den nás již čekalo jen klesání zpět do Schladmingu k autům, protože Milanova mise v Rakousku skončila. Šli jsme celou cestu v podstatě podél potoka. Potkávali jsme podstatně více lidí, oproti předchozím dnům. K Riesach-Wasserfall jezdí autobusy a také spousta turistů autem. Ti si pak dávají výlety po okolí. My jsme došli k autům, Milan se vydal domů. My jsme se vydali na procházku Schladmingem. Dali jsme si zmrzlinu, kávu a nakoupili potraviny na další dva dny. Čekala nás poprvé noc venku.

Riesach-Wasserfall => Preintallerhütte => Klaffersee => Preintallerhütte (12 km, stoupání 1 475 m, klesání 909 m)

V oblasti bylo zakázáno kempování. Nakonec jsme našli útočiště kousek od Riesach-Wasserfall. Našeho auta (měli jsme sice zaplacené parkování, ale naše auto bylo osamocené na posledním parkovišti, což bylo nápadné) si všiml místní hlídač, naštěstí nás nenašel. Až ráno, kdy jsme si již na velkém parkovišti dělali teplý čaj (ano, i vaření u auta je kempování, možná i svačení), se k nám přiřítil, kde jsme to spali a že je to tam zakázané. Nuže, důkazy neměl, měl smůlu (pro příště jsme dostali nějaký papír s tím, co se nesmí). Na otázku: „V Česku si jako můžete spát, kde chcete?“, jsme se radši usmáli a řekli, že vlastně ano… Na čtvrtek a na pátek jsme měli v plánu původně přechod Sengsengebirge, ale usoudili jsme, že tady je ještě co poznávat, a proto si to tu ještě užijeme. Rozhodli jsme se vyšlápnout si na Preintallerhütte a na jezera, která jsou v okolí. Začali jsme cestou přes vodopády Riesach. Ta vede přes visutý lanový most a polovina cesty také po železných schodech (ty Darjee nedávala, takže s ní musela Peťa okolo). Po vodopádech jsme potkali příjemnou chatku, která stála na jezerem Riesachsee, kde měli čerstvé mléko, sýry apod. Na to, že mléko nepiju, tak bylo báječné… 🙂 Pokračovali jsme krásným údolím a nakonec mírným stoupáním na naše nocoviště Preintallerhütte. Zde jsme si dali něco k pití a oběd. Pak jsme vyrazili na okružní cestu kolem Klaffersee. Tu jsme nakonec nedali celou. Bylo vedro, slunce pálilo, takže jsme byli rádi, že jsme se vyškrábali pod Greifenstein k jezírkům. Zde jsme si sedli a chvíli se kochali výhledy a naprostým klidem. Poté jsme sestoupili zpět na chatu. Tam jsme pokecali s dalšími turisty, zahráli karty a šli si dát poslední noc na rakouském území.

Preintallerhütte =>Sonntagskarsee => Riesachwasserfall (13,6 km, stoupání 960 m, klesání 1 526 m)

Ráno jsme nikam nespěchali. V klidu jsme posnídali, koukli na trasu a vyrazili. Věděli jsme, že s chceme jít podívat na jezera Sonntagskarsee. Zpátky jsme nechtěli jít úplně stejnou cestou, tak jsme to vzali kousek po Höfersteig, tj. nad údolím, po vrstevnici s krásnými výhledy. Počasí opět vyšlo na jedničku. Cestou nás již nic nepřekvapilo. Došli jsme k autu, dali očistu v potoce, převlékli se a razili směr Německo, kde jsme navštívili kamarády a strávili s nimi prima víkend.

Luzen – „Luzný“ (Bavorský les, 1 373 m.n.m., 9,4 km, stoupání 453 m, klesání 444 m)

Dorazili jsme do Freyngu a v sobotu jsme si vyrazili už jen na procházku na kopeček Luzen („Luzný“, 1 373 m.n.m.). Oproti Alpám pro nás představoval pohodovou procházku. Ale my si ji ztížili tím, že jsme na vrcholek nesli kočárek po úseku, který tvořilo „kamenné moře“. Však jsme si za odměnu dali pivko a „šláftrung“. Večerní grilovačka a konec dovolené…. Dovolené v krásných horách, v krásném prostředí a ještě strávené aktivně. Co víc si přát? 🙂 Snad jen, aby byla delší! 🙂

4 komentáře u „Niedere Tauern – “ Von Hütte zu Hütte“ (2. – 8. červenec 2016)

  1. Jaroslava Anýžová

    Míro a Péťo,
    fotky jsou luxusní, jako vždycky. Mě nejvíc okouzlila 63. s potůčkem…
    Krásné léto a až budou nějaké nové fotky, dej vědět.

  2. Míra

    Ahoj Járo,
    díky moc! Však jsme se také na každou fotku nadřeli. Ale bylo to super.
    Teď je v plánu Švédsko. Snad všechno vyjde a v září tady budou nové zážitky a nové fotky.
    Míra

  3. Adéla Ptáčková

    Dobrý den, děkuji za skvělý článek a nádherné fotky! 🙂 Velmi podobnou trasu se chystáme jít letos v létě. Chtěla bych se zeptat, kolik přibližně stojí přespání v noclehárnách v horských chatách (Ignaz-Mattiz, Landawirsee, Golling, Preintaler) a zda nebyl problém na chaty přijít bez předchozího objednání. Rozhoduji se, zda cestu absolvovat se stany, a nebo mít lehčí batoh a přespávat v chatách, když jich je tu dost.
    Díky za odpověď!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *