Kungsleden – královská stezka švédskou divočinou (17. 8. – 4. 9. 2016)

Divočina je dneska často používaným a diskutovaným pojmem. Mělo by se jedna o území, které je ponecháno spontánnímu vývoji s žádným nebo minimálním zásahem člověka. A přesně takovou oblastí prochází i Kungsleden.

Na úvod něco málo faktů o Kungsleden („Královská stezka“):

  • oblasti, kterými prochází jsou nazývány poslední opravdovou divočinou v Evropě,
  • trasa má cca. 440 km (Hemavan – Abisko),
  • cesta protíná spoustu přírodních rezervací, národních parků a také oblastí patřících do UNESCO (kam patří Laponia jako taková – NP Storasjöfallet, Padjelanta, Sarek atp.),
  • prvním úsekem byla trasa Abisko a Kebnekaise z roku 1907,
  • nejčastěji se turisté vydávají na trasu Abisko – Nikkaluokta (86 km),
  • nejvyšší bod – Tjäktja pass (1 150 m km.n.m.),
  • nejnižší bod – Kvikkjokk (302 m.n.m.).

My jsme se vydali na trasu z Abiska do Kvikkjokku a čekalo nás tedy nějakých 240 km.

17. srpna jsme se nemohli dočkat. Z Prahy odlétáme v 11:50 do Stockholmu. Předtím si vyčkáme dlouhou frontu a hádáme, na kolika kg budou startovat naše zavazadla. Nakonec naprosto v pohodě. Já mám 23 kg a Peťa má přesně 20 kg. Překvapuje mě volná wi-fi na palubě Norwegian. Tímto pro mě mají palec nahoru. Do Stockholmu přilétáme po necelých dvou hodinách. Vzhledem k počasí vzdáváme pokus vydat se ven a rozhodli jsme se celou dobu  do druhého dne přečkat na letišti. K tomu patří jen poznámka, že se jedná o letiště, které je opravdu přívětivé k přespávajícím cestujícím. Najde se tu spousta rovných míst, kde se dá v klidu spát. Ve čtvrtek v 10:50 nám to letí. A ve 12:15 dosedáme na maličkém letišti v Kiruně. Odsud se autobusem (pozn. ve všech švédských busech se platí kartou) přesunujeme do Abiska a naše putování může začít.

Abisko – Nissonjohka (7 km)

Ve čtvrtek 18.8. v 16:30 tak děláme první kroky na našem putování švédskou divočinou. Už jsme stihli navštívit místní Coop a nakoupit si námi oblíbený chléb Polarbred (Ragkakan) a k tomu několik tubiček s různými pastami (sýry, kaviáry atp.). V turistickém centru kupujeme místní repelent, kdyby se náhodou objevili komáři, o kterých všichni mluví. Po třech kilometrech narážíme na bránu, která označuje začátek Kungsleden. Naším cílem je značený kemp Nissonjohka. Celá trasa vede podél řeky Abiskojokk. Slunce svítí, je relativně teplo. Komáři zatím nikde a my po ne moc velkém úsilí přicházíme do našeho dnešního cíle. Stavíme stany, koupeme se v řece a rozděláváme oheň (nutno podotknout, že moc nehoří a moc se nám nebude dařit ani v dalších dnech, jak je všechno mokré).

Nissonjohka – Alesjaure (21,1 km)

Po první noci na nových karimatkách Therm-A-Rest jsme celkem čilí (spali jsme až do 8:30). Dáváme snídani a vyrážíme na první regulérní (rozuměj delší) část naší trasy. První část cesty vede spíše lesem. Míjíme první ubytovnu na cestě, Abiskojaurestugorna (pozn. jaure znamená v překladu jezero). Přes mokřiny jsou udělány dřevěné lávky, přes větší řeky jsou železné mosty (hádám, že dle konstrukce z IKEA – dělám si legraci – dostat sem tolik železa není snadné, takže chápu, že je lepší to mít co nejvíce rozebrané a složit na místě). Jsme ještě v části, kde potkáváme poměrně dost turistů (ti často přijedou do Abiska a pak chodí na Abiskojaure a zpět). Postupně se dostáváme do rozlehlého údolí, z něhož pak šplháme do sedla. Po výstupu do sedla se před námi otevírá rovina tvořená kameny, nízkými křovinami, sem tam jezírky a lemovaná zasněženými kopci. Vyhlížíme přístřešek, u něhož plánujeme přespat. Je ještě v dálce, navíc mimo značenou trasu. Cesta k němu nejde vidět. Evidentně se k němu chystá i jeden pár. My jsme díky GPS cestu trefili napoprvé. Oni poté, co vidí, že tam jdeme my, evidentně raději pokračují dál. Vzhledem k tomu, že začíná pršet, jsme se nakonec rozhodli, že přespíme uvnitř. Nakonec je to naše první a poslední spaní v přístřešcích (…o tom, co se v noci dělo si povíme jindy :-)).

Alesjaure – Tjäktja (20,6 km)

Počasí se umoudřilo. Ačkoliv trochu fouká, svítí sluníčko a jde se krásně. Třetí den procházíme švédskou divočinou. Jdeme kolem jezera Alesjaure (mohli jsme jej překonat na motorovém člunu – jízda trvá 20 minut a zaplatíte 350 SEK/1 050 Kč). Nad jezerem je další turistická ubytovna Alesjaurestugorna. My si dáváme u jezera svačinku a pokračujeme. U ubytovny je obchůdek s potravinami (nutno dodat, že vzhledem k náročnému zásobování je všechno drahé oproti obchodům jinde ve ŠVédsku). Dáváme si Coca Colu za 25 SEK (75 Kč). Chvíli posedíme, protože počasí se mírně zhoršuje. Je pod mrakem, občas mírně mží. Dáváme tedy nepromokavou vrstvu a jdeme dále. Před námi je rozlehlé údolí, na nímž se odehrávají dramatické hry mraků. Opět jdeme bažinami, po dřevěném chodníku. Turistů, které potkáváme ubývá (možná kvůli počasí končí na chatě). Míjíme říčky, potůčky, jezírka.. užíváme si čistý vzduch, klid, foukající vítr a občas zvuk zurčících potůčků. 6,5 km před cílem to vypadá na větší déšť. Chystáme ponča, nasazujeme návleky a jdeme dál. Vedlo to jen k tomu, že po chvíli zastavujeme zase. Z mraků se vynoří Slunce a otepluje se. Naše cesta dnes končí u chaty Tjäktjastugan. Přecházíme pochroumaný most, na nějž může v jeden okamžik jen jeden člověk. Vítá nás milá blondýnka, která nám vysvětluje, jak to na chatách chodí (100/200 SEK za osobu, pokud stanujete u chaty a můžete využívat kuchyňku a vybavení; stanování mimo objekt je zdarma a můžete navíc využívat kadibudky). Stanujeme na nádherném místě. Tjäktja pass je nejvyšším bodem na celé Kungsleden (1 150 m.n.m.).

Tjäktja – turistický přístřešek Kuoperjäkka (Kebnekatan, 20,5 km)

Přes noc občas zaprší, ale ráno se probouzíme do krásného dne. Tentokrát vede cesta převážně po kamenech, místy po prknech. Cesta vede opět údolím, relativně po rovince. Prudší kopec přichází až u sedla, v němž je další turistický přístřešek. Zde si dáváme svačinku. Po pár krocích nás čeká fantastický výhled na celé údolí, jímž protéká říčka. Zde děláme fotku na online pohlednici. Odtud už jen klesáme do údolí lemovaného vysokými kopci. Zhruba v půlce naší cesty se nachází další chata, Sälka, kde je i obchod. Kupujeme si Kolu a Fandu a Milan nás láká na Chilli Con Carne. Trochu změna, tak si tu plechovku za 65 SEK kupujeme. Během jídla přichází přeháňka. My jsme naštěstí v suchu a sledujeme ji zevnitř. Diskutujeme s místními o cestě na Kebnekaise, nejvyšší horu Švédska. Trasa, kterou se chystáme jít, sice není značená, ale turisti jí běžně chodí. My se pořádně oblékáme a vyrážíme na posledních 8 km. Po pár krocích klasicky vychází Slunce a nutí nás opět se převléknout… Pak je již relativně hezky. Cesta Vás nutí přemítat o tom, jak je krásně, jak je fajn, že kolem nejsou žádná auta, nelétají nad Vámi letadla, není tam žádný beton. Stavíme stany kousek od přístřešku Kuoperjäkka. Děláme si večeři, hrajeme karty a jako bonus fotíme nádherný západ Slunce.

Přístřešek Kuoperjäkka – Kebnekaise – přístřešek Kuoperjäkka (25 km)

Večer byla docela kosa a ráno tomu není jinak. Ale obloha je modrá a Slunce se pomalu dere i k našim stanům. Kdybych psal zápisky z tohoto dne hned po návratu, asi bych nebyl slušný. I když jsme šli nalehko a stany s batohy jsme nechali na místě, byl to jeden z nejtěžších dnů, který jsme absolvovali. S malým batůžkem jsme se vydali na nejvyšší horu Švédska. Zpočátku nám dělalo problém najít neznačenou cestu, ale nakonec jsme ji objevili. Šli jsme po kamenech, následujíce z kamenů poskládané „mužíky“. Údolí bylo sice krásné, zvlášť pod paprsky Slunce a hrou stínů, ale šlo se obtížně. S přibývajícím časem a tím, jak jsme se blížili ke Kebnekaise to bylo horší a horší. Asi bychom to tentokrát vzdali, ale Milan nám utekl a neměli jsme možnost, jak mu dát vědět, že se vracíme. V sedle jsme se napojili na značenou cestu, ta ale vedla po štěrku a klouzala. Peťa byla dost vyčerpaná, ale i tak jsme statečně došli alespoň k první chatě (1 824 m.n.m.), kde na nás čekal Milan. Mezitím se hora schovala do mraků a tak nám nenabídla ani moc výhledů. Dali jsme si svačinku. Milan chtěl jít na vrchol, my dolů. Tak jsme pomalu šli s tím, že nás dožene. Nakonec nás dohnal brzy, neboť skončil 50 metrů pod vrcholem, který byl pod ledem. Každopádně, dolů jsme šli trochu jinou cestou, kousek ve sněhu a mezi vodopády (bylo to příjemnější, než cesta nahoru). Dále jsme šli údolím po kamenech. Bylo to vyčerpávající, dlouhé a do toho se spustil déšť. Osobně jsem byl vyčerpaný a konec cesty jsem dal jen silou vůle. Po našem příchodu však déšť kupodivu ustal a mohli jsme si v klidu udělat večeři. Pak už jen nějaké to čtení a hurá do „postele“. Kebnekaise nezdolána, ale ani to nevadí. Jeden z nejhorších výstupů, který jsem měl ve své krátké turistické historii absolvovat. Jakoby někdo přijel s obří Tatrou a vysypal obří hromadu štěrku a kamení.

Přístřešek Kuoperjäkka – Kaitumjaure (19 km)

Po náročném předchozím dni jsme si chtěli odpočinou, nakonec jsme stejně opět ušli kolem 20 km jako předchozí dny. Cestu pro změnu ztěžoval vítr, který se točil. Jednou foukalo z jedné, podruhé z další strany. Cestou jsme procházeli přes chatu Signi, kde většina turistů odbočuje směrem na Kebnekaise (značená, oficiální cesta) a končí v Nikkaluoktě. Tento fakt je zřetelný, protože potkáváme už jen minimum lidí. Mění se i ráz krajin, neboť se začínají objevovat jednotlivé břízky a les postupně houstne. Vzdálenost k chatě se podle GPS snižuje, ale stále ji ne a ne vidět. Nakonec se objevuje jezero a kousek od něj i chata. V místním obchůdku opět kupujeme nějaké potraviny a také si k tomu přikupujeme saunu. Dlouho hledáme místo na spaní, nakonec nacházím poměrně blízko k chatě i k sauně. Tam jdeme na 19. hodinu. Kromě nás je tam ještě nějaký britsko-německý pár. Sauna se vytápí dřevem, moc teplo v ní není, ale příjemný relax to byl. Využili jsme to zároveň k tomu, že jsme se umyli teplou vodou a aspoň na chvíli jsme opět vypadali jako lidé… 🙂

Kaitumjaure – Vakkotavare (25 km)

Moc dobře se nám nespalo. V noci byla docela zima. Avšak, probudili jsme se do krásného, slunečného dne. Obloha modrá, Slunce přímo zářilo, kousek pod námi se leskla hladina jezera Kaitumjaure. Vstávali jsme v 7 a stejně jsme vyrazili až v 10 hodin. První část pokračovala lesem, pak podél potoka, až jsme se vyhoupli na dlouhou a širokou planinu. Mířili jsme k jezeru Teusajaure, u které jsme chtěli v klidu poobědvat a pak převeslovat na druhou stranu. To vzalo za své, protože planina nekončila a za každým horizontem nás čekal další horizont. Takže jsme to vzdali a oběd jsme si dali na velkém kameni za přihlížení sobů. Za posledním asi z „50“ horizontů už následoval jen sešup dolů k chatě a k jezeru. Dali jsme si jen krátkou pauzu. Sice na naší straně byla jen jedna loďka, ale viděli jsme, že z druhého břehu někdo přijíždí. Váhali jsme, zda nás loď unese, protože měla nosnost tři lidi, nebo jeden člověk a náklad 225 kg. Usoudili jsme, že by to neměl být problém. Vesel se chopila Peťa, protože o to moc stála. A docela jí to šlo. Na druhé straně na nás divně koukali, když jeli dva kluci a jedna holka a veslovala holka. Za pár minut jsme byli na druhé straně. Chvíli jsme si odpočinuli a připravili se na výstup od jezera nahoru. Ten nebyl náročný, navíc cesta byla lemována borůvkami a brusinkami, takže jsme se pořád zastavovali a sbírali jsme je. Rozhodovali jsme se co dál. Jít a hledat místo na spaní, nebo dojít až do Vakkotavare a dát zase přes 20 km. Vyhrála variant dvě. Z lesíka jsme se opět vyšvihli na planinu, šli jsme do kopce, došla nám voda, Slunce svítilo a bylo vedro. Už jsme byli fakt vyčerpaní a měli jsme žízeň. Poprvé za celou cestu nebyla voda na každém kroku, ale narazili jsme na ni až po 3 km, kdy se před námi objevilo koryto s říčkou. Seběhli jsme k ní. Zchladili jsme se, napili jsme se a naplnili lahve, kdyby náhodou. Protože bylo vedro, čekalo nás ještě úmorných 6 km. Ty byly už dost nepříjemné a těžko bychom hledali část těla, která by nás nebolela. Po dvou hodinách jsme došli do Vakkotavare, první civilizace, na kterou jsme narazili od Abiska. Vedla zde asfaltová cesta a ačkoliv zde byla chata, těžko se hledalo místo na spaní. Ta dobrá místa byla obsazená. Nakonec jsme přeci jen našli. Udělali jsme večeři, zkontaktovali jsme se s domovem a ulehli jsme.

Vakkotavare – Saltoluokta (25 km bus + 2 km pěšky)

Probouzíme se…prší…možná dobré rozhodnutí, že jsme to nakonec došli až sem a nemuseli ještě v dešti jít několik km. Takhle jsme se jen rychle sbalili a seběhli jsme k cestě na autobus. Na zastávce se hromadí turisté, kteří se zde naakumulovali. Autobus přijel přesně. Ovšem 25 km mu trvalo skoro hodinu a půl. Měli jsme asi 50 minutovou pauzu, kterou nikdo z nás nepochopil, resp. její účel (možná restaurace, u které jsme zastavili dobře platí). My jsme aspoň stihli na signálu odeslat online-pohlednici. Na druhém břehu od Slatoluokty, v Kebnats vystupujeme. Rovnou na nás čeká loď (pramice tu tentokrát nejsou), za kterou chtějí asi 150 SEK na osobu. Jiná možnost, jak se dostat na druhý břeh, není. Čekáme na obchod, který otvírá ve 13:30. Mezitím sušíme věci z rána, protože se obloha mírně roztrhala. Prostředí Saltoluokty je oproti ostatním chatám dost neosobní, proto si jen kupujeme tuňáka, čerstvá rajčata, či jablko. Pak jsme se rozhodli, že půjdeme a na prvním místě, kde to bude vypadat hezky zakempujeme. A tak rozvíjíme stany s nádherným výhledem na jezero (i když pro vodu jdu necelé dva km tam a dva zpátky). Kolem nás se pasou sobi. Využíváme signálu. Spát jdeme brzy, protože vypadá, že bude pršet, ale nakonec všechen déšť stahuje jezero a na nás nepadá ani kapka.

Saltoluokta – Sitojaure (18 km)

Probouzíme se do krásného počasí. Zhruba v 9 hodin vyrážíme. První kroky vedou do kopce, ale už v 10 hodin máme za sebou více než 3 km. Necháváme za sebou jezero, kopce a jdeme opět rozlehlým údolím. Kopce po stranách již nejsou tak vysoké, spíš jdeme po rovině, kterým se táhne říčka. Občas potkáváme turisty v protisměru, za námi nikoho nevidíme. Brzy se dostáváme k turistickému přístřešku Austuvage. Ten je ale plný, kempovala u něj parta Němců, kteří do našeho putování několikrát vstoupí. Tak se zde jen nasvačíme. Trochu se zatáhlo a ochladilo se. Hážeme na sebe membránu, kdyby náhodou. A světe div se, během pěti minut opět vylezlo Slunce… Na této trase se předháníme s mladou Britkou Annou. Jde celou trasu a sama. Má můj obdiv. Jdeme a už kolem druhé hodiny vidíme v dáli jezero, Sitojaure. Tentokrát se neschovává za 5 horizonty. Je zde mnohem větší výskyt sobů. Doprovází nás jedna sobí rodinka a kolem pobíhají další jednotlivci. Přišli jsme k jezeru. Nikdo tu na chatách nebyl. Našli jsme krásné rovné místo, vyprali si věci, vykoupali jsme se v jezeře a protože zde bylo spousta malých mušek. Poprvé používáme moskytiéry a rozděláváme oheň. Děláme si na něm večeři. Skvěle se nám podařilo. Když v tom se objevuje paní s tím, že jestli chceme stanovat zde, musíme jí zaplatit 200 SEK za každého (600 Kč). Nebo nám doporučuje přejet na druhou stranu, kde se neplatí. To se nám moc nechce, takto večer veslovat takovým bludištěm (cesta byla mnohem komplikovanější, jedna holčina to jela 4 hodiny). Nakonec přichází ti Němci, že by pro nás ještě místní převozník udělal poslední jízdu motorovým člunem. Raději dáme 200 SEK za cestu, než za stan. A tak během půl hodiny balíme a ještě dojídáme večeři. Cesta byla klikatá a místy bylo jezero málo hluboké a týpek, který nás vezl vypadal hodně zajímavě. V cíli jen prohodil: „Everybody survived, everybody must pay“. Jsme rádi, že jsme to přejeli takto bezbolestně. Nacházíme místo a stavíme stan. Děláme si čaj a jdeme spát…

Sitojaure – Aktse (8,5 km)

Ráno nás probouzí vytrvalý déšť. Přemýšlíme, co budeme dělat. Jdeme si udělat snídani do přístřešku. Protože neprší moc, rozhodujeme se, že přejdeme dneska jen do osady Aktse. Tam si tentokrát zaplatíme za stan a usušíme se uvnitř, plus se zahřejeme. Cesta ubíhá poměrně rychle. Prší, fouká vítr. Za tři hodinky jsme v osadě Aktse. Milan se rozhoduje jít si postavit zadarmo do lesa, my si platíme 200 SEK za osobu. Zdejší chaty obsluhují mnohem milejší lidé. Kupujeme si nějaký proviant, hlavně nějaké rybí koule s omáčkou, ke které si vaříme rýži Hrajeme karty, sušíme věci a zahřáli jsme se. Mezitím se dělá venku, proto si jdeme postavit stan, který nám mezitím uschl.

Aktse – Parte (18 km + 4 km na člunu)

V noci byla fakt kosa. Údajně 4 stupně pod nulou. Dokonce jsme měli namrznutý stan. Navíc jsme stan postavili na blbém místě a celou noc jsem ležel z kopce a kutálel se pořád k Peti. Moc jsem se nevyspal. Nicméně, vylezlo sluníčko a všechno nám aspoň rychleji rozmrzlo. V chatě jsme si udělali snídani. Sbalili jsme se a mezitím dorazil Milan z lesa. Šli jsme k jezeru, ale na našem břehu byla jen jedna loďka. Navíc u jezera docela foukalo a tvořily se vlny. Dole jsme zjistili, že pravidelný převoz nám ujel. Čekali jsme až se vrátí s tím, že se převozníka pokusíme přemluvit, aby nás převezl. Tentokrát se Peťa vrátila do osady a zkoušela přemluvit Němce, zda by nejeli pro změnu s námi oni, nechtěli. Převozníka jsme ani nemuseli dlouho přemlouvat, stačilo hodit smutné oči a za pár minut jsme byli na druhé straně. Stálo nás to každého 250 SEK. S převozníkem Richardem jsme prohodili pár slov a pozvali jsme ho do Prahy (už tam kdysi byl na výměnném pobytu). Vyměnili jsme si kontakty a my jsme učinili první kroky do NP Sarek. Cesta vedla hlavně lesem. Prostředí připomínalo české národní parky jako jsou Krkonoše a Šumava. Kolem běhalo spousta sobů, rostlo zde spousta borůvek. Cesta byla místy podmáčená. Sice bylo krásné prostředí, ale šlo se blbě. Pak jsme vystoupili nad údolí a pod námi se rozprostíralo nádherné údolí. Čím blíže jsme byli dnešnímu cíli, tím to bylo úmornější a síly docházely. Na prvním krásném místě blízko vody, jsme postavili stany, blízko chaty Parte.

Parte – Kvikkjokk (18 km)

Večer byla opět zima. Teplota se zase dostala bod nulu. Sbalili jsme se a vyrazili jsme na poslední část naší cesty na Kungsleden. Po necelém kilometru jsme dorazili k chatě Parte. Prohodili jsme pár slov s místní správkyní. Ta nám potvrdila, že v noci byly mínus čtyři stupně. Zjišťovali jsme, jak to funguje. Většina správců jsou dobrovolníci, kteří se střídají. Berou si třeba 3-5 týdnů dovolené. Cesta již byla poklidná. Místy vedla velmi podmočeným terénem. Na severu Švédska je permafrost, takže půda nikdy nevyschne, proto se tvoří mokřady, bažiny apod. Kolikrát jsme šli po kotníky ve vodě a bořili jsme do bláta. Avšak, prostředí, kterým vedla cesta bylo nádherné. Krásná jezírka, v pozadí kopce se zasněženými vrcholky. U jednoho z jezírek obědváme. Nikomu se nechce vstávat, protože počasí je opět krásné a svítí Slunce. Kolem 17. hodiny však dorážíme do našeho cíle, do Kvikkjokku. Přicházíme o dva dny dříve, s lehčími batohy a lehčími těly.

Na místě kupujeme nějaký proviant a stavíme stany blízko ubytovny. Koupeme se v řece a jdeme se projít po „vesnici“. Domluvili jsme si na další den pronájem kánoe. Udělali pár fotek kostelíka a vesnice… a šli jsme spát.

V následujících dnech nás již čeká jen projížďka na kánoi, cesta autobusem do Jokkmokku (130 km, brzké vstávání, protože se jedná o školní autobus, který jede v 5:20, ale za to nádherné scenerie, které vytvářely jezera s mlhou), tři noci v kempu s kuchyní, teplou vodou, půjčovnou kol, minigolfem a hlavně se saunou, úžasné pozorování úžasné polární záře a nakonec noční cesta lůžkovým vlakem na letiště Stockholm – Arlanda.

Těžko se pak po třech týdnech dýchal těžký pražský vzduch po příletu. Těžko se po takovém treku šlo do práce… Věřím, že se určitě ještě vydáme na druhou část této trasy a podíváme se na divočejší část Kungsleden. Všem, kdo chtějí aktivní dovolenou v krásném prostředí, tuto trasu doporučuji. Poznáte krásné spojení s přírodou 🙂

2 komentáře u „Kungsleden – královská stezka švédskou divočinou (17. 8. – 4. 9. 2016)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *