Velikonoční toulky po ostrově jménem Madeira (23. 3. – 4. 4. 2016)

Na začátku ledna přišla nabídka účastnit se dalšího treku, tentokrát na Madeiru. O Madeiře jsem do té doby věděl velmi málo, snad jen, že se jedná o ostrov věčného jara. Dneska už vím, že je to pravda, ale je také něco více. Při vzpomínce se mi vybaví levády, schody, nádherná, neustále se proměňující příroda a také neustálé chození z kopce do kopce. My měli v plánu projít celý ostrov z východu na západ…. a tak jsme se vydali!

Období těšení skončilo a v úterý 22. března se stalo realitou. Celý den v práci už byl „jen“ formalitou. Těšil jsem se, ale zároveň jsem přemýšlel, zejména v důsledku ranních atentátů na letišti v Bruselu. Navzdory všemu jsme se kolem deváté večerní nalodili na letadlo společnosti EasyJet směr Londýn. Paradoxně jsme se cítili bezpečněji. Letiště jak v Praze, tak Londýně bylo hlídané vojáky a policajty. V Londýně na letišti Gatwick, kde jsme trávili noc, chodili i se psem, který hledal případné výbušniny (no to víte, že měl člověk obavy, když měl v batohu klobásky, sýry a salámy :-)). Noc byla dlouhá, protože mám obecně problém na letištích usnout.

No a konečně jsme seděli v letadle směr Madeira. Madeira je portugalské autonomní souostroví, které obývá cca. 270 tisíc obyvatel. Má okolo 50 km na délku a 20 km na šířku. Hlavním městem je Funchal, kde žije cca. 110 tis. obyvatel. Letiště na Madeiře patří k jednomu z nejnebezpečnějších civilních letišť na světě. Smějí sem lítat jen speciálně vyškolení piloti. Přibližování se letišti není totiž jednoduché, je potřeba udělat otočku těsně před Funchalem a navíc, v místě letiště jsou neustále turbulence a nebezpečí střetu s ptáky. Dráha navíc patřila k nejkratším na světě, než byla s pomocí EU prodloužena. Kilometrové prodloužení je tvořeno mostem, pod kterým vede dálnice. Celý náš let byl v pohodě a zvědaví jsme byli hlavně na přistání a to nezklamalo. Možná ve mně nikdy nebyla tak malá dušička, jako právě v tyto chvíle. Avšak i přes boční vítr zvládli piloti společnosti Monarch přistání na poprvé a my jsme mohli bezpečně vyrazit na naše putování po ostrově… tak hůrá do toho….:-)

Machico – Prainha – Quinta do Lorde (13,4 km autobusem, 11 km pěšky)

Kolem poledne přilétáme na letiště do Santa Cruz. Vyzvedáme si odbavená zavazadla. Nasedáme na první adrenalinovou jízdu autobusem směr Machico, kde se scházíme s druhou částí skupiny, která letěla o den dříve. Kupujeme benzín do vařičů a poprvé zkoušíme i místní ovoce. Nejprve chutnáme anonu cherimolu (čerimoja), což je lahodný plod, z něhož se konzumuje měkká, sladká, pěnovitě-vatovitá dužnina bílé, nebo narůžovělé barvy. Napoprvé nám připadá zvláštní, ale až na konci dovolené na trzích zjišťujeme, že jsme ji nejedli ještě zralou. Dále se vydáváme autobusem k pláži Prainha. Což je jediná přírodní písečná pláž na ostrově. V létě bývá plná, ale my jsme zde téměř sami (než kolem prochází skupinka dalších Čechů). Písek je šedočerný. Tato barva odkazuje na sopečný původ hornin. Trochu se svlažíme v oceánských vodách a pokračujeme na východní cíp poloostrova. Čím dále se dostáváme, tím více fouká. Do toho se jde převážně po asfaltu. Až na východě nejde s krosnami jít, protože si s námi vítr hraje (někteří si odnášejí první šrámy). Nakonec odkládáme krosny a vyrážíme na východ bez zátěže. na východě nám ostrov ukazuje svoji první tvář – vyprahlá místa a vítr. Po dobytí východu se vracíme kousek zpět, nabíráme vodu v luxusním hotelu a stavíme stany kousek od něj, v malém údolíčku pod silnicí mezi palmami. Jedno z mála míst, kde nefouká…

Z Quinta do Lorde na místo Casa das Fonduras education Centre (19,3 km pěšky)

Ráno už naštěstí vítr tolik nefouká. Po snídani pokračujeme přes městečko Caniçal (cca. 4 000 obyvatel, průmyslová zóna) na sever ostrova. Poté pokračujeme nad útesy podél pobřeží. Nabízí se nám pohled na oceán a obdivujeme chatky na útesech. Po pár km měníme směr na jih a scházíme na naši první levádu. Levády jsou zavlažovací kanály. Údaje se liší, ale dle různých zdrojů je na ostrově i 2 000 km levád a 40 km tunelů, kterými protékají. Po cestě si dáváme občerstvení (místní pivo Coral) ve Snack baru Jacaré. Ochutnáváme poprvé i klasický koláček Pastel de Nata. Poté pokračujeme dále po levádě a nakonec z scházíme a vydáváme se do prudkého kopce směr Portela. Luxusní místo nakonec nacházíme v blízko vzdělávacího centra. Jsou tu lavičky, připravené ohniště a voda. Co víc si přát…. Večer sundávám šátek a zjišťuji, že síla Slunce jen klame…

Z Casa das Fonduras education Centre pod elektrárnu Faja da Nogueira (24, 4 km pěšky)

 Ráno je opět hezky. My se lesem vydáváme na další cestu. Pokračujeme směr Portela. Zde je rozhledna (Miradouro da Portela), odpočíváme, doplňujeme vodu a pokračujeme dále. Po počátečním stoupání vede cesta dále po rovině. Procházíme krátkými tunely a často vede cesta na útesy, nicméně, je dobře jištěná. Ve vesničce Ribeiro Frio přemýšlíme, zda si dáme něco k jídlu. Ale protože jsou restaurace plné turistů, jdeme dále na rozhlednu Balcoes (jedná se o zacházku z původní cesty). Z vyhlídky jde vidět na hluboké údolí. Odtud se vracím zpět na cestu a sestupujeme z prudkého kopce po asfaltu. Pro nohy v pohorách to není zrovna příjemné, pálí. V první hospůdce se občerstvujeme, ale neměli nic moc, než pivo a nějaké pochutiny v podobě chipsů a pytlíků s arašídy. Odtud pokračujeme údolím až pod elektrárnu Faja da Nogueira. Jdeme si brzy odpočinou, další den nás čeká nejvyšší vrchol Madeiry.

Z Faja da Nogueira na Pico Ruivo (18 km pěšky)

Ráno vyrážíme na asi nejnáročnější úsek celé naší výpravy. Jdeme do kopce po cestě kolem elektrárny. Nabíráme výškové metry, je poměrně teplo. Přicházíme na levádu Fajal da Nogueira. Není to už turisty běžně využívaná trasa, proto je místy špatné jištění, a proto musíme jít opatrně. Procházíme několika tunely, které jsou místy velmi úzké, jindy se zase snižuje strop, až přicházíme před ten nejdelší. Čeká nás 2,5 km tunel. Občerstvujeme se, nasazujeme čelovky a vydáváme se na cestu. Světlá tečka za námi se neustále zmenšuje, aby se ta před námi postupně objevila a zvětšovala. Cesta nám trvá asi 45 minut. Jaká to úleva, když dorážíme na konec tunelu a konečně se můžeme pořádně narovnat. Děláme si ještě krátkou zacházku k vodopádu (Caldeirao do Inferno), pak sestupujeme na další levádu, kolem stometrového vodopáadu Caldeirao Verde, až přicházíme na rozcestí, které nám ukazuje, že jsme 4,9 km po Pico Ruivem, nejvyšší horou Madeiry s výškou 1862 m. n. m. Mimochodem, i zde poznáváme další tvář Madeiry, místy připomínající deštné pralesy. Čeká nás necelých 5 km do kopce. Opět se občerstvujeme a vyrážíme. A tady poprvé poznáváme, co jsou to schody. Výstup je náročný, ale jdeme v poměrně rychlém tempu. Potkáváme angličany, kteří jdou dolů a přejí nám hodně štěstí. Zároveň nás paní upozorňuje, ať si všímáme, jak báječně se mění okolní příroda a měla pravdu. Jedním slovem – nádhera – od stromů a travin, až po suché/ohořelé stromy. Přicházíme těsně pod vrchol k turistické chatě, která je mimo sezónu zavřená. Najednou se objevuje místní pán, kříčící „very good Madeira“ (jediná anglická slova, která znal). Nabízí nám pivo, víno a honey cake. Neváháme a kupujeme si. Ptáme se, jestli můžeme přespat. On se ptá na povolení. Tvrdíme, že ho máme. Upozorňuje jen na to, že nemáme rozdělávat oheň. Rozhodujeme se zde přenocovat. Vrchol se mezitím schoval do mraků. Riskneme to a bez batohů se vydáváme dobýt vrchol. Máme štěstí. Vítr nakonec mraky rozfoukal a nám se nabízí krásné výhledy z nejvyššího vrcholu na oceán, pobřeží a přírodu kolem.

Z Pico Ruivo na nocoviště Caramujo (17,6 km pěšky)

Přes noc byla docela zima. Přeci jen, spali jsme docela vysoko. Nuže, na nejvyšší vrchol Madeiry jsme si vyšlápli, tak nás čekal opět klasický scénář Madeiry – co si vyšlápneš, to slezeš, abys mohl jít dále.  Cestu lemují shořelé stromy a postupně se stává nepříjemnou. Jde se po navlhlých kamenných schodech. Místy se vyskytuje poměrně hustá mlha. Nakonec dorážíme do sedla Encumeada. Tam si v restauraci dáváme jídlo a pití a chvíli spočineme. Napojujeme se na Levadu do Norte. Procházíme opět delšími tunely a nakonec se opět šplháme po schodech nahoru. Cesta je velmi nepříjemná. Když už se zdá, že schody končí, za zákrutím se objevují další. Nicméně, přicházíme na parádní nocoviště Caramujo, kde rozvíjíme tábořiště. Děláme si oheň a užíváme si tu pohodu po náročném dni.

Z nocoviště Caramujo k turistickému středisku Rabacal (14,4 km)

Ráno je nádherné slunečné počasí. Dojdeme kousek na rozhlednu a děláme ranní fotky. Vyrážíme a vystoupáme několik serpentin. Dostáváme se pro změnu na náhorní plošinu Paúl da Serra. Opět jiná krajina a jiné scenérie. Tentokrát ploché místo, které křižují rovné cesty (jako někde v USA). Plošinu ovšem po chvíli zahalila mlha a razantně se ochladilo, navzdory tomu, že náš den začínal krásně a za krásného slunečného počasí. Po jedné z cest jsme tedy na doporučení vydali do restaurace Jungle Rain. Zde si dáváme jejich klasické maso připravované na rožni (na meči) a místní párečky. Není to špatné, ale nic převratného. Kousek se vracíme. Kolem nás pobíhá nasupený býk. Z asfaltky scházíme na prašnou cestu a nakonec jdeme opět kus kolem levády. U jezírka si omýváme nohy. Pokračujeme dále, než začíná malinko pršet. Končíme u chaty Rabacal. Jedná se o místo hojně navštěvované, ale zřejmě kvůli počasí a vzhledem k času mimo sezónu, zde není nikdo. Část nás zabírá přístřešek a část staví stany opodál. Kolem je jen mlha…

Z turistického střediska Rabacal nad městečko Calheta (17,3 km pěšky)

Ráno se probouzíme opět do krásného počasí. Konečně vidíme i prostředí, ve kterém jsme předchozí den končili. Začínáme cestou na podél frekventované Levada das 25 Fontes (25 pramenů). Odsud se musíme vrátit kousek zpět, abychom sešli na další levádu. Na té nás čeká další kolem, 2 km dlouhý tunel. Blížíme se k městečku. Holky čekají nahoře a kluci sbíhají do městečka něco koupit. Začíná pršet zrovna, když jsme v obchodě. Tak kupujeme pivo a krátíme si tak čas (pozn. holky nahoře moknou :-)). Poté, co přestává, vyběhneme zpět nahoru (holkám doneseme kytku, kterou jsme po cestě natrhali). Pokračujeme dále po levádě na městem a hledáme místo k přespání. Po pár km nacházím zřejmě pastvinu, kolem které teče potůček. Je krásné počasí, umýváme se v potoce, stavíme stany (na místě, kde se to hemží pavouky, ale co už). Mně natéká noha, asi mě něco kouslo. Otok postupuje směrem od kotníku až ke kolenu. Nakonec vyfasuji prášek na alergii, dám si trochu červeného a jsem mimo…

V dešti do ubytovny Pousda de Juventude v Estreito da Calheta (2,5 km pěšky)

Ráno se budíme do deště a větru. Ležíme ve stanech a čekáme, zda přestane pršet. Až v poledne se domlouváme, že se přesuneme do ubytovny pro mládež, kde měli naštěstí volné pokoje. Ve dvě hodiny se v dešti a silném větru přesouváme na ubytovnu. Místní nám pomáhají rozvěsit věci, nabízejí nám pračku a sušičku (prostě prima přístup). V ubytovně je plně vybavená kuchyňka. Jdeme nakoupit, děláme si večeři a dáváme si dobré červené víno. Trávíme příjemný odpočinkový večer….

Z ubytovny Pousada de Juventude v Estreito da Calheta na západní cíp ostrova – Ponta do Pargo (28,7 km pěšky)

Počasí se uklidnilo a my se můžeme vydat konečně do cíle našeho přechodu. Musíme vystoupat zpět na levádu, u které jsme stanovali, když nás zastihl déšť. Cesta na západ vede už jen po levádě, takže místy začíná být i nudná a zdlouhavá. Zpestření přináší stolní fotbálek u jednoho z barů, který potkáváme po cestě. Madeira ovšem ukázala další svoji tvář, protože západ je spíše zemědělský, s loukami a pasoucím se dobytkem.

Po několika hodinách konečně dorážíme až na západní cíp ostrova. Užíváme si výhledu na oceán. Poté se vydáváme hledat místo k přespání. Nacházíme malý plácek nad útesy s parádním výhledem na západ Slunce….

Přesun do Funchalu a poslední dny (112 km busem; 13,8 km pěšky)

Hlavní plán cesty jsme splnili. Po probuzení na západě ostrova jsme se v klidu přesunuli na nejbližší zastávku autobusu a přejeli jsme do Porto Moniz, kde jsme opět využili služeb ubytovny pro mládež. Naštěstí měli opět volno. Do tohoto města s 3 300 obyvateli přivádí turisty hlavně mořské lázně a lávové bazénky. Dokážu si představit, že v létě je zde narváno, ale v tuto dobu se zde koupalo pár lidí včetně nás. Po koupeli v bazéncích jsme si dali jídlo v jedné z místních restaurací. Večer jsme si opět popovídali u sklenky dobrého vína a šli spát.

Další den jsme se šli opět vykoupat, tentokrát zadarmo, do lávových bazénků. V dáli bylo vidět, že se nad oceánem žene bouře. Během bouřky jsme si dali něco malého k jídlu a vydali se autobusem do Funchalu (50 Km). Cesta trvala snad 3 hodiny, protože se neustále někde čekalo. Ve Funchalu jsme se ubytovali a dali si první procházku.

V neděli jsme si ještě udělali výlet zpět do hor. Autobusem jsme se přesunuli do Ecumeady a odsud jsme si dali pěší výlet do městečka Curral das Freiras, tzv. údolí jeptišek. Zde se vaří spousta jídel z kaštanů – kaštanový chleba, pečené kaštany, vepřové plněné kaštanovou náplní, kaštanová polévka apod. Asi nejlepší gastronomie na Madeiře. Zajímavá moc nebyla místní ryba Espada upravovaná buď na česneku, nebo s banánem. Po návratu jsme si dali ještě noční procházku Funchalem a poté strávili poslední noc na Madeiře… V pondělí už jsme jen navštívili místní trhy s ovocem, zeleninou a květinami a pak se jen přesunuli na pláž hned pod letištěm a vyčkávali jsme čas odletu (22:00).

Noc jsme strávili v letadle a po dovolené jsme rovnou naskočili zpět do pracovního procesu… Byla to super dovolená, s pohodovými lidmi, ve fajn prostředí…akorát utekla moc rychle. A myslím, že, i když je ostrov malý, neviděli jsme za těch 12 dní zdaleka všechno. Madeira má stále co nabídnout… 🙂

Tak ještě pár fotek z posledních dní ve Funchalu… 🙂

1 komentář u „Velikonoční toulky po ostrově jménem Madeira (23. 3. – 4. 4. 2016)

  1. Láďa Hanousek

    Pěkný dobrodrůžo, hned bych si to taky nechal líbit! Už jsem o Madeiře slyšel snad víc jak před 10 lety, ale stále to ještě nedopadlo, tak se budu těšit jednou… 🙂
    Klasicky pěkná fotodokukmentace…
    Láďa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *