Šumava na sněžnicích (22. – 24. ledna 2016)

Rok 2016 jsme zahájili víkendovým výletem na Šumavu. Protože jsme si do Norska koupili sněžnice a nevyužili jsme je, čekali jsme na první příležitost. Ta přišla hned po třech týdnech nového roku.

Celý týden hlásili na Šumavě poměrně nízké teploty (na Rokytské slati naměřili meteorologové minus 32,3 stupně Celsia). Ani to nás neodradilo. A tak jsme se v pátek po práci vydali autobusem do Nové Hůrky. Už při příjezdu bylo znát, že bude opravdu zima. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou, že obejdeme místní ubytovny a vykašleme se na stan, ale všude bylo plno. Vzali jsme zavděk aspoň teplému pití a teplému jídlu v Penzionu Pod Hůreckým vrchem, kde si všichni plácali rukou na hlavu, když jsme jim pověděli, že se chystáme spát venku. Kolem deváté večerní jsme usoudili, že už jsme zabili času dost a vydali jsme se na nouzové nocoviště Hůrka. Nocoviště nebylo ani vidět pod půlmetrovou přikrývkou sněhu. Byla nádherná noc, čistá obloha a teploty nakonec klesly k mínus 16 stupňům Celsia. Spalo se poměrně dobře, i když Peťa místy klepala kosu a já musel vyrábět více teplat, než obvykle… 🙂 V péřovce jsem ani nepoznal, že byla taková zima.

: Nouzové nocoviště Hůrka

: Nouzové nocoviště Hůrka

: Nouzové nocoviště Hůrka

: Nouzové nocoviště Hůrka

: Přespání na nouzovém nocovišti Hůrka za svitu měsíce

: Nouzové nocoviště Hůrka

V sobotu jsme si uvařili snídani a vyrazili vstříc zážitkům na sněžnicích (pro mě to bylo prostě poprvé). Čekalo nás přes dvacet kilometrů. Počasí už nebylo takové jako páteční večer. Bylo zataženo, místy padal sníh. Šlo se poměrně dobře, jen jsem netušil, co se mnou nezvyklý pohyb v kombinaci s mrazem a dalšími věcmi udělá. Přes jezero Laka jsme došli až do Prášil. Protože bylo ideální počasí na běžky, bylo kolem poměrně dost lidí. S pár jsme prohodili nějaké to slovo a oni nás nezapomněli upozornit, abychom jim neničili stopu. Cesta do Prášil byla relativně v pohodě. V Hostinci u Michala jsme chytli zrovna místo (jinak stáli lidi i třeba půl hodiny, aby se dostali ke stolům a vůbec k jídlu). Jídlo bylo výborné. Z tepla se nám ani nechtělo jít dál. Nicméně přemluvili jsme se a po červené jsme kráčeli dále směr Poledník. Cesta k Prášilskému jezeru byla náročná. Turisté tam chodili bez sněžnic, stopy byly hluboké a propadly se i sněžnice. Třikrát jsem se propadl a těžce se pod váhou krosny zvedal. Už u Prášilského jezera jsem docela promrzl a začal jsem cítit bolest kloubech, která se s každým krokem násobila. Chyběly nám asi poslední 4 km do cíle sobotní cesty, na Poledník. A nohy mi úplně vypověděly službu. Poslední 3 km jsme šli snad kolem 2 hodin. Přemáhal jsem bolest, která mě přiváděla i k pláči. Nuže, Peťa mě podržela a v podstatě dotáhla až na Poledník. Snad jen silou vůle jsem se tam dostal, nechápajíc vyjadřování mého těla. Pomohl jsem postavit stan. A se svolením mé milé, která se postarala o teplé jídlo, jsem zalehl do spacáku nabalen do péřovky, dvou „merin“, neboť jsem se třásl zimou. Klouby bolely jako čert do doby, než se trochu zahřály. Noc byla mnohem horší, než předchozí, ačkoliv teplota byla jen minus 3 stupně (o třináct stupňů vyšší). O to větší byla vlhkost. Neustále jsem se budil a bolest neustávala… No, čekal jsem, co bude ráno, bo jsme před sebou měli 20 km do Modravy, odkud jsme měli zamluvený přímý autobus do Prahy…

: Zamrzlé Prášilské jezero

: Turistická červená trasa k Prášilskému jezeru

: Cesta k Prášilskému jezeru po červené

: Peťa na sněžnicích

: Zamrzlé jezero Laka

: Před startem

: Hůrka

: Hůrka

: Vyšlapané místečko na stan

A přišlo ráno. Bolest se utlumila, ale bylo jasné, že dvacet km nedám. Rozhodli jsme se tedy vydat se zpět do Prášil a tam čekat na autobus („přebookovat“ autobus z Modravy na autobus ze Sušice bylo docela umění, zvlášť, když ze Sušice už byl autobus téměř plný – nakonec jsme chytli dvě místa úplně vzadu a vyšlo to). A tak jsme i učinili. Dobelhal jsem se opět s bolestmi do Prášil a tam jsme zakotvili v Hostinci U Michala. Dali jsme teplé jídlo, teplé pití. Pak jsme přeběhli ještě naproti do Cukrárny Pampeliška, kde jsme si dali cenu útěchu… Autobus si dával na čas, ale všechno jsme stihli. Nuže, někdy máte cíl a odhodlání, ale zklame vás něco, co v tu chvíli ovlivnit nemůžete – zdraví. Mohlo to být zimou, jiným pohybem, či něčím jiným. Na tom ale nesejde. Prostě další zajímavá zkušenost. Věřím, že příští zimu dostanou sněžnice další šanci… 🙂